Část I: Společenské normy jsou problém
V oblasti vymáhání práva jsou policisté vyškoleni k reakci. Když je někdo v nebezpečí, zakročí. Když se situace stane chaotickou, převezmou kontrolu. Když se ostatní bojí, očekává se, že policisté zůstanou klidní a způsobilí. Ale co se stane, když policista potřebuje pomoc?
Příliš často policisté váhají říci: „Mám problémy.“ Mohou pokračovat v práci přes stres, trauma, rodinné problémy, vyčerpání, úzkost nebo depresi dlouho poté, co poznají, že je něco špatně. Někteří to nikdy nikomu neřeknou. Není to nutně proto, že policistům nezáleží na jejich vlastním pocitu pohody. Často proto, že byli vycvičeni – přímo nebo nepřímo – je potřeba pomoci přítěží. Důvody, proč policisté nevyhledávají pomoc, jsou složité, ale opakovaně se objevuje několik témat:
Strach z toho, že bude vnímán jako slabý
Policejní kultura klade vysoké nároky na houževnatost, odolnost, nezávislost a spolehlivost. Tyto vlastnosti jsou v oboru důležité. Ale mohou se stát škodlivými, když policisté začnou věřit, že uznání problému je činí méně schopnými.
Policista si může myslet:
„Ostatní lidé to mají horší.“
„Měl bych to umět zvládnout.“
"Nechci, aby si můj nadřízený myslel, že nemůžu dělat svou práci."
„Co si pomyslí ostatní policisté?“
Výsledkem je, že policista může nést obrovské břemeno a zároveň všem říkat: „Jsem v pořádku.“
Obavy z kariérních důsledků
Policisté se mohou obávat, že žádost o pomoc by mohla ovlivnit jejich úkoly, pověst, možnosti povýšení, držení střelné zbraně nebo budoucí kariéru. To, zda jsou tyto obavy vždy opodstatněné, je méně důležité než skutečnost, že mnozí policisté věří, že jsou možné. Pokud si policisté myslí, že vyhledání pomoci by mohlo ohrozit jejich kariéru, ticho se stává racionální volbou.
Policisté systému ne vždy důvěřují
Je těžké požádat o pomoc, když nevíte, kam bude žádost směřovat. Udrží to nadřízený v tajnosti? Řekne to vrstevník někomu jinému? Bude policista stigmatizován? Bude oddělení vhodně reagovat?
Pokud policisté tomuto procesu nevěří, mohou se tomuto procesu zcela vyhnout.
Problém je, že se neptá na pomoc. Čeká moc dlouho.
Policejní sbory by měly přestat vnímat vyhledání pomoci jako důsledek selhání. Místo toho by na něj měly nahlížet jako na preventivní péči. Nečekáme, až se hlídkové vozidlo zcela porouchá, než provedeme jeho servis. Nečekáme, až policista utrpí fyzické zranění, než mu poskytneme lékařskou péči. Stejný přístup si zaslouží i duševní a emocionální zdraví.
Cílem by nemělo být identifikovat policisty pouze tehdy, když jsou v krizi. Cílem by mělo být vytvořit prostředí, kde policisté mohou říci: „Mám těžké časy...“, než se z toho těžkého období stane krize.
Mike Dice
Poručík, kancelář šerifa okresu Hillsborough, USA
ASP Instruktor od roku 2015
