Část II: Jak změníme normy?
Změna normy, která historicky odrazuje od hledání pomoci, vyžaduje víc než jen to, aby se policisté „starali sami o sebe“. Vedení musí několika způsoby prokázat, že požádat o pomoc je přijatelné:
1. Snadno najít pomoc
Pokud musí policista procházet příručku s předpisy, volat třem lidem nebo vysvětlovat svou situaci několika nadřízeným jen proto, aby zjistil, jaké zdroje má k dispozici, mnozí to vzdají. Útvary by měly zajistit, aby byly zdroje přehledné a snadno dostupné. Policisté by měli vědět:
- na koho se mohou obrátit,
- jaké služby jsou k dispozici,
- co je důvěrné a co ne,
- co se stane poté, co požádají o pomoc,
- ať už jsou k dispozici peer support, poradenství nebo jiné zdroje,
- jaké možnosti existují pro dočasnou pomoc, když se někdo potýká s problémy.
Čím méně je překážek, tím pravděpodobněji budou policisté tyto zdroje využívat.
2. Oddělte podporu od kázeňského řízení
K policistovi, který žádá o pomoc, by se nemělo automaticky přistupovat jako k administrativnímu problému. To neznamená, že by útvary měly ignorovat oprávněné obavy týkající se bezpečnosti či pracovního výkonu. Znamená to, že instituce by měly rozlišovat mezi policistou, který vyhledává podporu, a policistou, který porušil předpisy nebo představuje bezprostřední bezpečnostní riziko. Nejde totiž automaticky o totéž.
3. Zakotvěte vzájemnou podporu do organizační kultury
Policista někdy do poradny za odborníkem nezamíří, ale s kolegou od policie si promluví. Tuto propast mohou pomoci překlenout programy vzájemné podpory. Ten, kdo podporu poskytuje, nemusí znát odpověď na všechno. Někdy je tím nejcennějším, co může kolega říct: „Tímhle jsem si taky prošel. Nemusíš to zvládat sám.“ Účastníci programů vzájemné podpory by měli být náležitě vyškoleni, měli by požívat důvěry a být propojeni s příslušnými odbornými zdroji.
4. Přestaňte čekat na krizi
Složky by měly normalizovat debaty o duševní pohodě a zdraví ještě předtím, než dojde k nějakému problému. Zajímat se o stav policisty po obzvláště náročném výjezdu by nemělo být ničím neobvyklým. Po kritické události by následná péče neměla končit pouhým vyřízením administrativy. Nadřízení mohou a měli by zavést jako rutinu několik jednoduchých otázek:
„Jak se cítíš?“
„Jak na tebe ten zákrok zapůsobil?“
„Potřebuješ něco?“
A co je nejdůležitější – musí těm odpovědím skutečně naslouchat.
Odznak z nikoho nedělá nezranitelného člověka
Od policistů se očekává, že budou chránit ostatní, avšak nejsou imunní vůči tomu, co sami prožívají. Mají rodiny. Prožívají zármutek. Cítí se přetížení. Potýkají se s problémy ve vztazích. Zažívají traumata. Vyčerpávají se. Mají špatné dny. Někdy potřebují odbornou pomoc. Nic z toho však nesnižuje jejich odhodlání vykonávat svou práci. Nejúspěšnější policejní sbory budou ty, které si tuto skutečnost uvědomují.
Neměli bychom se policistů ptát pouze: „Zvládneš to?“ Měli bychom se ptát i: „Co potřebuješ?“ Tyto dvě otázky se nevylučují. Naopak – položení té druhé může policistovi pomoci, aby tu první zvládl.
Ke změně policejní kultury nedojde díky jedinému programu duševní pohody, jednomu školení či jedné směrnici. Nastane ve chvíli, kdy nadřízení dají najevo svou zranitelnost, kolegové na sebe budou vzájemně dohlížet, vedení sborů bude podporovat vyhledání pomoci a policisté pochopí, že požádat o pomoc není známkou toho, že na svou práci nestačí.
Je to naopak důkaz, že chápou něco, co každý dobrý policista již ví:
S náročnou situací se nemusíte potýkat sami.
Mike Dice
Poručík, kancelář šerifa okresu Hillsborough, USA
ASP Instruktor od roku 2015
